Göbekli Tepe je prokazatelně nejstarší město na světě nacházející se v chrámovém komplexu Göbekli Tepe, který leží v jihovýchodním Turecku. Šokující nálezy probíhajícího výzkumu ale nutí stále další vědce se k tomuto místu zase neustále vracet. Novinkou je poměrně morbidní objev, který učinili 3 němečtí badatelé, kteří zkoumali kosterní pozůstatky našich pradávných předků. Ty pouze potvrdily, že jestli tento ne úplně celý komplex Göbekli Tepe, tak zcela určitě alespoň centrální část sloužila právě k náboženským účelům. Není stále známo, jaká božstva se v tehdejší době uctívala, ale podle zdejších obřích kamenných pilířů, soch a reliéfů lze nově usuzovat, že víra v ně musela být opravdu velice silná.
Göbekli Tepe
Vědci zkoumají, proč mrtvé nepohřbívali jen na jednom místě. Potom, co byly podrobeny velmi důkladné analýze zbytky nástrojů z Göbekli Tepe, vrhli se zdejší antropologové nově na lidské pozůstatky. Podivné ale je již to, že se nenalezly těla v jedné, pohřební lokalitě, jak bývá v tomto případě obvyklé, ale roztroušené v mnoha různých budovách, a dokonce ani ne v jejich stejných částech. To, že nebyla těla uložena do hrobů, může znamenat asi 2 věci. Buď se ještě časem jejich torza najdou, a pak se milovníci historie zřejmě mají ještě na co docela těšit, nebo mrtvé prostě tehdy nikam neukládali a nechávali je v té době z nějaké záhadné příčiny ležet jen tak na místě, možná i přímo tam, kde vydechli tehdy naposledy. To zatím nevíme. Záhadný národ byl vyloženě vysazen na lebky. Ze 700 kostěných úlomků jim patřily 2/3. Nalezené reliéfy zobrazovaly postavy nesoucí lebky, nebo celé useknuté hlavy. Existují i sochy, co je měly jen odštípnuté. Tímto výzkumem byl vyvrácen jeden z původních předpokladů, že se to stalo zubem času nebo nedopatřením.
Lebky z GöbekliTepe nedají zdejším archeologům spát
Některé nově nalezené lebky nesou neklamné známky opracování, dekapitace, což je odsekávání měkkých tkání a barvení. To není tak výjimečné, protože pravěcí lidé je i jinde nejrůznějším způsobem upravovali, konzervovali a zdobili. Zde ovšem takovým způsobem, který se nikde jinde předtím ani potom jinde ve světě neobjevil. Spočíval ve vyřezávání i vysekávání velmi hlubokých vertikálních rýh směřujících vždy přímo z přední části skeletu na temeno. Jedna z lebek byla na temeni velmi zručně provrtána. Podle mikroskopické analýzy se všechny zásahy odehrály těsně po smrti, kdy jsou ještě velmi vlhké a pružné.
V tom, co mají tyto všechny úpravy znamenat, nemají archeologové jasno. Zatím mají 2 vysvětlení. Vyznavači kultu lebek tak označovali pozůstatky určitých lidí, předků, panovníků, význačných osob, nebo to naopak sloužilo jako cejch pro zajatce. Pracně vytvořené rýhy svádějí k domněnce, že mohly sloužit k upevnění na určitém místě jako součást náboženských rituálů. Mohly hrát roli masek, se kterými se manipulovalo pomocí provázků, jako pravěké loutkové divadlo. Naznačuje to otvor v horní části jedné lebky. Přímé důkazy pro hypotézy chybí, stále jde o spekulace. Lebky hrály velmi důležitou roli při rituálech. To odhalí další překvapivé výzkumy, neboť bylo z celého komplexu v Turecku odkryto a prozkoumáno prozatím asi jen 5 %.